Jak často je správné měnit olej v motoru? Názory jsou různé a také se měnily v čase. Když v 90. letech výrobci vozů prodlužovali předepsané výměny z 10 000 na 15 000 km, zdůvodňovali to kvalitnějšími oleji a čistším spalováním v přesněji řízených motorech.
Prodlužování na dvacet i třicet tisíc kilometrů přišlo po roce 2000, spíš než technickou logiku ovšem odráželo obchodní zájmy. Konkurence zhoustla, leasingové společnosti si začaly diktovat podmínky a hledaly možnosti úspor. Našly je ve zbytečně poctivé údržbě. Když jdou firemní auta po třech letech z domu, proč se starat o jejich životnost?
Zejména evropské automobilky se diktátu účetních podřídily, cena servisu do 100 000 km se stala prodejním argumentem. Úspory schované pod hesla jako Long Life Oil se ale záhy vrátily jako bumerang. Za tři roky leasingu sice motory nestihly spáchat sebevraždu, ale otráveny přestárlým olejem si našly dost jiných důvodů trucovat. Ještě v záruce začala kolabovat turbodmychadla nebo ventilová zdvihátka, ani jedno přitom není levný špás.
Z natažených intervalů se proto začalo nenápadně ustupovat. Některé značky prohlásily 30 000 km za maximum v proměnném intervalu, který vypočítávala řídicí jednotka z provozních podmínek, zejména četnosti studených startů. Přímočařejší cestou je ponechat kilometrové maximum na 30 000 km, ale časový interval zkrátit na jeden rok. Obojím se dosáhlo stejného a technicky správného efektu: kdo často jezdí na krátké vzdálenosti se studeným motorem, musí pro nový olej dřív než dálkoví letci.
Časté krátké jízdy za studena škodí oleji nejvíc, protože právě při nich probíhají reakce mezi horkými spalinami a studeným olejem, které dramaticky zrychlují oxidaci, okyselování a celkovou degradaci oleje. Obchodní zástupce, který najede na jeden studený start tři sta kilometrů, má po 20 000 km olej v mnohem lepším stavu než manažer pendlující mezi domovem, kanceláří, pizzerií a fitkem.
Ale i když jezdíte dálky, není 30 000 km už přece jen moc? Správná otázka, kterou nám pomohl rozlousknout jeden z našich čtenářů. Se svým služebním Peugeotem najel 30 000 km na první olej, a jelikož si chce auto později odkoupit domů, zajímal se, zda nebude lépe servisní interval zkrátit. Při prohlídce nechal vzorek oleje odebrat a my jsme ho odvezli na rozbor do akreditované laboratoře Trifoservis v Čelákovicích. A přidali jsme referenční vzorek identického oleje Total 0W-20 pro dieselové motory.
Výsledky nás mile překvapily. "Olej celkově není ve špatném stavu. Obsah tvrdých karbonových úsad není kritický a olej by byl schopen dalšího provozu," čteme v protokolu. Zejména potěšující jsou informace o vysokém obsahu mazivostní přísady MoS2 (disulfid molybdenu). Právě tyto přísady z oleje mizí následkem oxidace, náš olej tedy nadměrně zoxidovaný není. Soudě z koncentrace zinku je obsah antioxidantů dokonce téměř roven novému oleji.
Vysoký bod vzplanutí 201 °C potvrzuje téměř zanedbatelné naředění oleje naftou, což je jinak u dieselu obecný problém citlivý na kondici vstřikování a jemnost rozprášení paliva. Vysoký obsah vápníku naopak vypovídá o alkalické rezervě, tedy o minimálním okyselení oleje.
Olej Total, kterým jsou vozidla skupiny PSA plněna v továrně i v opravnách, tedy vzhledem k ujetým 30 000 km odvedl skvělou práci. Přesto bychom nikomu nedoporučovali tuto zkušenost zobecňovat a nechávat jakýkoli olej v jakémkoli autě tak dlouho. Jsou tu totiž dvě velká "ale".
Prvním je jízdní styl uživatele vozu, který v rámci svého zaměstnání objíždí zákazníky téměř po celé republice. Vůz absolvoval jen minimum krátkých jízd za studena, takže olej byl jen krátkou dobu vystaven reakcím působícím nejagresivnější oxidaci a okyselování. Také regenerace filtru pevných částic při souvislé zahřáté jízdě probíhají snadno a rychle, což snižuje riziko ředění oleje nespálenou naftou.
Je-li váš styl od tohoto ideálního režimu vzdálen jen o trochu, zkraťte interval na 20 000 km. Jakmile dostanou "studené" reakce častější příležitost, jejich nežádoucí produkty už v oleji zůstanou. Delší jízdy třeba o víkendech nedokážou už proběhlou degradaci vrátit, pouze zpomalují její pokračování.
Druhá polehčující okolnost je úplně nové auto s motorem, ve kterém je všechno vzorově v pořádku. Vstřikovače rozprašují naftu rovnoměrně, písty mají ve válcích minimální vůli, v sacích ani výfukových kanálech hlavy se ještě neusadily nánosy karbonu, které by ovlivňovaly proudění. Po prvních 60 000 km se od sebe všechno začne nenávratně vzdalovat, spalování probíhá méně dokonale a zplodiny více zatěžují olej. Jakýkoli olej, sebelepší olej. U starších aut ho proto měňte častěji.
I majitelům zcela nových vozů však dnešní rozbor oleje přináší jedno varování. Při zkoušce v něm bylo nalezeny kovové částice. Převážně železné, místy měděné, co do velikosti až půlmilimetrové. Kovový otěr zřejmě pochází z opracování částí motoru při výrobě.
Nejde o žádnou zvláštnost Peugeotu, podle zkušeností servisů jde o běžný jev u všech značek. Motorárny dnes kvůli životnímu prostředí nesmějí obrobky oplachovat louhy a mytí saponátem není dost účinné. Tak se vrací zkušenost z doby našich otců: v zaběhnutém motoru vyměňte první olej po třech až pěti tisících kilometrů, aby špony z továrny v novém autě nebrousily všechno, nač přijdou.